Ani po sedmdesáti letech nelze zapomenout…!

zdroj: Dačický zpravodaj 08/2020

Sedmdesát let… jen o něco méně než jeden průměrný lidský život… uplynulo 27. června od smrti Milady Horákové. Jenže v tomto případě to byla vražda, navíc brutální. Jediná žena, oběť justiční vraždy, popravená komunisty v rámci komunistických politických procesů za vykonstruované spiknutí a velezradu.

Vzdělaná žena, právnička, politička, dnešním slovníkem feministka, ale především matka malé dcery. Nepomohly ani přímluvy o milost přicházející od osobností celého světa (např. Albert Einstein, Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová atd.). Klement Gottwald nechtěl zklamat své loutkovodiče v moskevském Kremlu. Aby čeští komunisté potvrdili svou bezmeznou oddanost. Aby ukázali, že jsou hodni velkého obětí a vřelého bratrského polibku svého sovětského vzoru. Aby nezklamali. Aby se sami nedostali do nemilosti. Běhá mi z toho mráz po zádech… A jsem rád, že příběh Milady Horákové a svědectví o řadě dalších zvěrstev komunismu pravidelně připomínají média. Považuji to za nutné. Připomínat, připomínat, připomínat… Abychom nezapomněli…, jinak si to zopakujeme!


Připomenutí 70 let od popravy M. Horákové v rámci kampaně Milada 70 spolku Dekomunizace. Praha, 2020

Radujeme se z toho, že máme třicet let svobodu. Že můžeme žít ve svobodné zemi. Že můžeme svobodně vyjadřovat své názory, podnikat, studovat, cestovat, vychovávat děti v pravdě… Žijeme ale skutečně každý den podle toho, že svoboda a demokracie jsou nejen o nekonečných možnostech, ale i právech a povinnostech? Pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme se o to i zasadit. A všem, kteří pochybují, žehrají na nedostatky dnešní doby, s nostalgií vzpomínají na doby minulé, doporučuji čas od času takový exkurz od minulosti, jako tomu teď bylo prostřednictvím dokumentů a reportáží souvisejících se 70. výročím zavraždění Milady Horákové komunisty.

Nikoho přeci nemohou nechat chladným statistická data. Například uranovými doly za dobu jejich neblahé existence prošlo zhruba 70 000 politických vězňů. Nemálo z nich zemřelo na následky nelidského zacházení, mučení, podvýživy, pracovních úrazů. Velká část trpěla trvalými následky. Mnozí vlivem dlouhodobého nelidského zacházení, vystavení radioaktivnímu záření a vdechování žulového prachu zemřeli na rakovinu plic a jiná fatální onemocnění buď již v průběhu „výkonu trestu“, nebo nedlouho po propuštění. Jsou to fakta. Konkrétní případy zaznamenaly napříč celou republikou. Politického vězně, oběť komunistického režimu mají i Dačice. Místní rodák, právník, politik dr. František Valenta prošel nápravně pracovním táborem, ale i nechvalně známými věznicemi Pankrác, Bory, Mírov, Leopoldov, Valdice… Připomínkou je pamětní deska na jeho rodném domě. Co však skutečně za těch deset let věznění prožil, jak s ním zacházeli, si ale představit nedokážeme. Dobré je ale pokaždé zvednout hlavu, když jdeme kolem, přečíst si těch několik řádků a vše si to znovu zasadit do mozaiky národního svědomí. Stále dokola, abychom náhodou nezapomněli! A především předávat dál našim dětem, které osobně nezažily onu děsivou komunistickou dobu, nebo nemluvily s nikým z přímých svědků.

Nezapomeňme! Je to naše minulost a na nás je, aby se to už nikdy neopakovalo.