Kde vidím naději

Lidé dnes hledají především naději. Nevidí světlo na konci tunelu, nemají žádný bod, ke kterému mohu s důvěrou hledět jako ke konci současného stavu. Ani v podobě nějakého reálného časového zlomu či události, která by znamenala konec, nebo řečeno s Churchillem, konec začátku ohrožení společnosti.

Tu naději vidím v lidském konání. Alespoň ve třech oblastech.

Za prvé: zdravotníci. Jejich nasazení je neskutečné a obdivuhodné. Je velká škoda, že se nedaří přenést do zbytku společnosti každodenní zápas, nebojím se toho slova, který vedou navzdory nemoci, navzdory neschopnosti vlády a bez reálné podpory části veřejnosti. O to nepochopitelnější je, když čteme, že odměny za svoji práci na podzim dostanou nejdříve na konci jara.

Za druhé: samosprávy. Lidé v krajích, městech a obcích vytváří vlastní systém, který chystají pro očkování obyvatel. Vedle toho myslí na „svoje“ seniory a nejvíce ohrožené skupiny. Organizační schopnosti a vůle lidí v krajích a na radnicích domluvit se jsou rozhodující pro eliminaci vládního chaosu. To oni mohou lidem dodávat klid a jistotu, že stát ještě existuje a funguje.

zdroj Canva

Zdá se, že na celostátní úrovni lze konečně sledovat určitou cestu k dohodě. Snad, budeme tomu věřit. Jednání vlády se stranami napříč parlamentním spektrem a rádoby povzbudivá vyjádření z Hradu efekt zatím nepřinášejí. Každopádně smutné na tom je, že k tomu dochází po roce našeho života s virem… Vypadá to, že neponaučitelní zemi vládnou

A za třetí: opoziční strany. Ty mají na mnoho věcí různé názory. Protože jsou svobodné a jejich zástupci jsou voleni lidmi, ne jmenováni šéfem, je i uvnitř těchto stran logicky na řadu postupů rozdílný pohled. Vypadl-li nám ale ze systému státní správy premiér, který by měl věci organizovat, a prezident, který by měl hledat cestu k dohodě a spojovat, musí představitelé jednotlivých stran nahradit tyto spící a realitu ignorující ústavní činitele. Není to jednoduché, ale stroj dohody se rozjíždí a konkrétní návrhy řešení postupně nahrazují chybějící vládní aktivitu. Nejde to bez problémů, ale cítím společnou vůli změnit věci k lepšímu.

A tak zatímco premiér jede volební kampaň a prezident nedělá nic, lidé berou správu věcí svých do vlastních rukou. Stát existuje, protože se neskládá jen z vlády a jejího nejbližšího okolí. Dostal jejich nekompetentností mnoho ran, na jeho způsob řízení není hezký pohled, ale naštěstí ne vše se jim podařilo zničit.

Bez naděje není život. Nepřirozený stav trvá dlouho, lidé jsou unaveni. Mnozí na hraně existenčních a sociálních potíží. Již dávno nejde jen o zdravotní krizi. Lidé se cítí opuštěni, každý má odlišné zkušenosti s průběhem krize, které jsou těžko přenosné na někoho, kdo zažil jiný příběh. Přesto není jiný způsob záchrany, než postupně, odspoda znovu budovat důvěru sami k sobě a tím ke své zemi. Až pak to zvládneme.